Bylo mi tehdy čtrnáct a čekaly mě přijímací zkoušky na střední školu.
Je pravda, že na trénincích jsem býval hodně brzo "vyšťavený", taky se mi často motala hlava a viděl jsem rozostřeně, ale to mohlo být proto, že jsem měl dlouho školu, do noci surfoval na netu… a kdoví čím ještě. A ouha! Jádro pudla bylo úplně někde jinde.
Asi týden jsem trpěl ukrutnou žízní a běhal pořád na záchod. Do toho přijela mamka z lyžařského výcviku, objala mě na uvítanou a se slovy: "Janku, ty ses ale vytáhl!" komentovala změnu, kterou byl můj prudký úbytek váhy. Protože ségra studovala v té době zdravku, začaly s mamkou hledat v chytrých knihách. Cukrovka - "blbost", tu nikdo v rodině nemá, tak jedině nějaký zánět slinných žláz nebo tak něco…
Mamka domluvila návštěvu u obvodní lékařky a ta už mě domů nepustila. Koukla
a viděla. V nemocnici mě hned uložili na JIPku ( už jsem se neudržel na nohou ) a slyšel jsem mamku, jak sestřičce vysvětluje, že přece jen tak - mezi dveřmi- na základě zběžného vyšetření nemůže nikdo stanovit diagnózu. Bojovala jako lvice, ale marně. 20. ledna 2003 jsem se stal diabetikem 1. typu.
Všechno mi podsouvali "po kapkách". Co mě čeká a nečeká, co musím a nesmím, co se změní a nezmění a tak…Snad nejvíc všechny mé blízké v té hrůze pobavilo, když jsem zcela přihadičkován ke kapačkám trochu filozofoval. Jak je možné, když je cukrovka civilizační nemoc, že potkala právě mě, když žiju v takové "díře".
Dnes je mi osmnáct, studuji na střední škole a od rekreačního sportu, kterému jsem se před nástupem nemoci věnoval, jsem se propracoval k vrcholovému. Potápění s přístrojem jsem se po dlouhých debatách s lékaři vzdal, i když jsem měl před zkouškami. Ale u vody jsem zůstal. Věnuji se velmi mladému freestylovému sportu - rodeu na divoké vodě. Hned první sezonu po nástupu diabetu jsem se stal juniorským mistrem ČR. Dnes jsem členem české reprezentace, mám za sebou několik mezinárodních závodů a účastí na ME. Jen do Austrálie na MS mě letos v lednu nechtěli naši pustit - prý kvůli škole, ale já jim moc nevěřím. I tak se mi letos dařilo. Jsem vítězem Evropského poháru v kategorii K1 junioři
a neméně si cením vítězství v českém poháru rodea na divoké vodě CNAWR RODEO TOUR. Zkoušel jsem se porovnat i s muži a tam jsem obsadil 2. místo. Maximální zázemí mi vytvářejí rodiče, a když si náhodou některý z mých "soupeřů" všimne, že si chystám svoje nádobíčko - glukometr a perka, kouká a nevěří svým očím. To mě na tom baví.
Vím, že pokud budu dekompenzovaný, nebudu podávat optimální výkony a to je můj motor, to je motivace.
Taky někdy zahřeším - ale jen maličko…
Špindler.jan@hotmail.com
Eva | 13. července 2007 v 22:59 |
Ahoj, nejsem si jistá, jestli si tenhle vzkas včas přečteš..Snad.. Dělám seminárku na téma diabetes 1. a 2. typu. Chtěla bych tam mít i nějaké praktické zkušenosti. Jsem hrozně drzá, já vim.. ale chtěla jsem se zeptat, jestli bych nemohla použít tvoje zkušenosti, které jsi tu zveřejnil? Je to moc důležité. Když řekneš ne, nebo vubec neodpovíš, nic nepoužiju , neboj se. Já to pochopim. Předem Ti moc děkuju za jakoukoli odpověď.
Monika